Z cest

  Lásku k Rumunsku mi vštípil dědeček. Byl celoživotní romantik. Hlídali jsme spíce v boudě jablka, která nikdo nechtěl ani zadarmo. Spávali jsme v létě v seně, ve kterém děda nesměl kouřit. Celé večery mi vyprávěl o Rumunsku. Prožil tam část světové války. Plastický popis Rumunska mi vykreslil ráj téměř biblický. A tak jsem byl jako ten princ, co se zamiloval do princezny, aniž ji na vlastní oči viděl.

    Když jsem dospěl, děda umřel a mně zůstala touha. Touha po Rumunsku. Žena je asi blázen, protože si mě vzala a protože se mnou do toho Rumunska jela. Trabant, já, mama a děti.

    Jedeme kadeřavou zelení, zleva řeka, serpentiny, dráha zaříznutá ve skalní stěně. Tady to přece znám. „Čerčile“, povídám malému synovi, „přečti z mapy, kde jsme“. „Turnurosu“ odpoví. Bože Turnu rošu - Červená věž. Tady to znám! Děda uměl vyprávět. Bůh dej mu slávu

    Všude okolo pustina, průplavy mají několik ramen a mezi nimi je další síť kanálů a jezer. Když se neudržují, ucpou se plovoucími ostrůvky - plaury. Začnou zarůstat a máte rázem kus polopevniny, přes kterou nepřetáhnou loď ani rybáři. Děje se tak po celá staletí.

    Jeden z mých nejsilnějších zážitků: Ležím ve stanu v nedozírné pustině - mokřadu konce Dunaje. Nocí se nese hukot myriád živočichů, ptáků a komárů. Ráno je tu fialové a tiché. Z dálky slyším chór. Tříhlasý zpěv rybářů.. Tito potomci ruských náboženských blouznivců tvoří uzavřené enklávy uvnitř delty. Loví ryby, krásně zpívají trojhlasé zpěvy svých předků a mizí. Jsou vytlačováni vlastními dětmi, mluvícími již jen rumunsky. Je to proces nenásilný, ale nevratný.

    Ruština rybářů je krásná, na míle vzdálená sovětštině. Všichni si tykáme. Otázky, na které odpovídáme, jako by k nám doléhaly přes staletí. Petr Veliký, který upaloval jejich pradědečky - bludaře dávno mrtvý, Čaučesku se bojí komárů, sumců plné nevody. Jenom kdyby bylo víc motoriny. Ptám se, co je to motorina. Rybář dumá, potom aby svému poučení dodal důraz odpoví rumunsky:“Motorina este motorina“. Jsa poučen ptám se raději na pelikány, nemám je prý jíst, smrdí rybinou. To když už, tak labuť. Ale je za to kriminál tři roky. Na to pozor. A taky pozor na jezera. Vlny jsou tam horší než na moři. Až dva metry vysoké. A když se opiješ, holoubku, můžeš skončit špatně, nebyl bys první.

   Rumunsko má chudý venkov. Po dobrém asfaltu jedeme stovkou. Jedeme roztroušenými vesničkami, před nám na obzoru hory. Přítel René, takto profesor na mnichovské medicině, v ruce volant, praví svou cizokrajnou emigrantskou češtinou:“Fčil vám pustím nějakou muziku“. Čekal jsem dusání šesti reproduktorů. Omyl. Ozvala se Má vlast. Dirigoval to celé von Karajan. Odpustil jsem mu v té chvíli i jeho neslavnou nazzi minulost. Auto jako bublina z jiného světa se naplnilo krásou tak cizokrajnou v tomto drsném prostředí. Až tady jsem pochopil velikost našeho Bedřicha, kterého mi zprotivovali celou školní docházku. Možná začnu číst také Jiráska. I moji amuzičtí kamarádi se tvářili zaujatě.

  Pak nám zdechl mercedes. „Prodej nám benzin, příteli,“ říkám Rumunovi, jedoucímu kolem autem. Má jen „motorinu“. To je ta tekutina, co nevíme, co to je. „Kolik má oktanů?“ jdu na něj od lesa. Kouká na mě blbě jako já, neznalec motoriny na něj. René se haurem už narodil. Nalili jsme do luxusního auta motorinu. Jede to. Jenom když na konci údolí kamarád vypnul klíček , motor běžel škobrtavě dál. Ráno jsme vůz roztlačovali jako trabanta. Pan profesor neztratil humor. „Je to tady lepší než v Africe, já tam byl na safari, já projel celý svět, ale tady je všecko autentický. I ti Rumuni smrdí autenticky a ne jako afričtí domorodci. To jsou herci. S petrželí za ušima předstírají, že jsou Mašukulumbové. Tady je to vopravdu lepší.“

__________________________________________________________________________________________________________________________________

  Po převratu v roce 1989 zavítala do Brna skupina ruských výtvarníků. Pozval je brněnský předrevoluční Svaz výtvarných umělců. Naši „továrišči chudožniki“ ovšem mezitím ztratili revoluční ostří, zabydleli se v příšeří ateliérů buržoazních umělců a do častušek se jim nechtělo. Co s těmi „Rusáky“. Svoboda, ač vyobcovaný už dvacet let ze Svazu je křesťan, přijímání pocestných má v popisu práce. Tak je poslali ke mně. Dvacet Rusů není na náš byt mnoho. Byli milí, srdeční, a bolševické zváče-sráče měli rádi asi jako já. Vodka byla dobrá. Jeden měl trochu šikmé oči. Obrátil je vzhůru a povídá:“Tu nafukovací loď u stropu máš. na co?“ „Jezdíme do delty Dunaje“ já na to.“Tak přijeďte na Sibiř, loď můžeš nechat doma.Sjedeme si takovou malou říčku, asi jako půlka toho vašeho Dunaje. Nebrali jsme ho se ženou vážně, než přišlo pozvání do Tjumeni. A tak jsme tam zaletěli. Zatracená ruka trhu. Jak proti té tehdejší láci letenky podražily!

  Žena mě musela k cestě hodně přemlouvat. Dlouhým soužitím se mnou už tak zraplovatěla, že mne v mnohém přesahuje. Začala tvrdit, že jsem srab, Sibiř prý je úplně civilizovaná a bezpečná. Ještě že neříkala, že je protkána hotely. To bych tam nejel. Nikdy toho dobrodružství nebudu litovat. Celý pobyt ve mně mimo jiné zanechal pochybnosti o ruských spisovatelích devatenáctého století. Jakápak erudice. Stačí doslova opsat šílené výroky a nápady přátel. Návštěva Rasputinova rodiště byla pak jen přirozeným vyústěním našeho putování tajgou.

  Náš hostitel malíř Gero Zasekin nemohl najít parťáka pro plavbu po řece. Přemluvil svého tchána, člověka o tři roky staršího, řidiče náklaďáku. Ten prohlášením:“Chuj položim na rabotu“ nám otevřel cestu k životnímu dobrodružství. Byl to asi pátý otec Gerovy šesté manželky. Byl jsem z těch příbuzenských vztahů už tak zblblý, že jsem sám sebe považoval za svoji nevlastní babičku. A tak jsme vyrazili. Moje žena a já, Gero a Prokop Prokopič a dvě bedny vodky. Abych nezapomněl, pod nohama se nám pletl pes Fagot.

  Cesta z Tjumeni k naší řece byla nad technické možnosti auta, které řídil strašně spěchající mladý muž. „Vyklopím vás a jedu“, opakoval stále. Po 3OO km nás opravdu vysadil, zasněně se podíval na řeku, z kapsy vyndal vlasec a háček na ryby. Snad tam stojí dodnes.

  U nás je všechno malé. Kdo tam nebyl, to nepochopí. Ty rozlohy, stromy, nebe je vyšší, i mraky se zdají jaksi nepatřičně tvarované. Rybu lze zabít i pádlem. Jenom pstruzi tam nejsou, nevím proč.

  Vstoupíte-li do tajgy, máte pocit, že jste ve smetištním porostu. Liány, bez, smrky, vrby, olše, břízy. Změť. Najednou jsem si uvědomil, že naše tereziánské smrkové lesy jsou kulturní porosty. A i ty smrky, co se jim říká jolky , jsou jiné nežli naše. Mají kraťoučké větve, asi aby je nepolámal sníh. Tajga je neprůchodná, jenom řeka vás nese. „Řeka, to je rybí polévka, což?“ zavolal kamarád Gero ze svého pitoreskního plavidla z pneumatik. A nad námi kroužili orlovci říční. Vždy jeden na kilometr. I v tajze musí být pořádek. Co střemhlavý pád do vody, to vylovená ryba. I my jsme nalovili okounů. Moc. Naši společníci je dali do kotle s vodou, rozdělali pod nimi oheň a vodu osolili. „Zabij je napřed“ povídám. „Nech je, usnou, holubičky“ praví milý Rus a slitovně se na ně zadívá. Česky se to jmenuje uvařit za živa. Žena to určitě nebude jíst. Snaže se odvést pozornost od vivisekce povídám:“Prokopiči, mračí se, nebude pršet?“ Znalec tajgy bez váhání řekne:“Možet byť. A po malé pauze:“Déšť fotbalisty nenasere, jak říká Valja Tereškovová:“ A zas ta dumací pauza, ukončená jurodivým:“Kdyby tady byla, suka jedna. Ke stromu bych ji přivázal a celou noc by písně zpívat musela, aby bylo v tajze taky trochu kultury“. V noci jsme se s mamou shodli na tom, že by to klidně udělal. Kdyby tam Valjenka byla, tak je ráno ochaptělá.

  Rus je všude stejný. Vzpomněl jsem si na rozhovor s jedním z delty Dunaje. „Letos je málo komárů. Proč,nevíš?“.“Smutno je ruské duši bez komárka“, odpověděl.

  Při návratu z ruzyňského letiště do Brna se žena neustále smála. „Podívej,“ říkala, „to jsou břízy, ta košťata? To je modrá obloha? A ty chudinky smrky!“ Začal jsem chápat starý ruský blud, že by mohli vládnout celému světu.

   Myslím, že Pán Bůh má Rusy rád, protože dělají absurdní věci a vždycky jim to nějak vyjde. Jenom někdy je pár milionů mrtvých. Pořád „byl čas na návrat“. Měli jsme totiž protekčně koupený lístek na autobus z Jekatěrinburgu zpět do Tjumeni. „Gero, nechytnem to“, popichoval jsem. „Někdo nás těch ubohých tři sta kilometrů na autobus sveze“ děl bohatýr. A opravdu. Brusinkář, snad jediné auto v tom dni, zastavil. Sedli jsme do žigulíku, kde už byly brusinky, rodina , pes i majitel. Psi se porvali a mohli jsme vyrazit. Profesionál Prokopič pochválil péra stroje. „Péra máš, holoubku dobrá, spodkem dereme jen občas. Jede to ale nějak pomalu“. Řidič přidal plyn. Jeli jsme jak blázni. Autobus jsme chytili až za městem. Vyšlo to. My s mamou, hloupí Evropané, jsme se nervovali zbytečně. Prokopič to komentoval jediným vítězným slovem:“Vidíš!“.

  „Achoj,“ přivítala nás jediným českým slovem, které znala, Gerova krásná šestá žena.“Ryby máte, tak dobře, pozveme příbuzné“. Štiky na stole jsou snad ještě krásnější než v řece Turtas. Kamarád vyříznul obratně páteř jedné z nich a jal se žvýkat rybu syrovou. „Nejez to, blázne“ varoval mě“ má to parazity“. „Ty to jíš“ odtuším. „No jo, moje první žena byla Chantka, oni ti Chantové jsou jak Eskymáci, jedí maso syrové. Jednou jsem ty cizopasníky dostal. Do jater. Jsou na to pilulky. Maďarské. Umřeš buď ty nebo červ. Mám zkušenost - červa přežiju. Host je u nás svatý, nedovolím, aby u mne utrpěl újmu.“ Sežral skoro všechny ryby. Sup ze zbylých taky nebyl špatný.

  Přejezený Gero se najednou zadumaně zadíval na rozsvícené město a tiše prohodil.“Vidíš ta rozsvícená okna? V každém je někdo, komu komunisté zabili příbuzného. Mně otce“. „Proč“ ptám se přiblble. „Byl moc vzdělaný“, řekne s nehybnou tváří.