Plky

Žil jsem v malířském prostředí, vnímal ho, pral štětce a hovořil o obrazech, ale nemaloval, protože jsem necítil potřebu malovat. U nás toho bylo namalováno až moc. Po gymnáziu veterina, kterou jsem úspěšně nedokončil. Potom Škola uměleckých řemesel neboli Šuřka. Tam se mi dostalo řemeslné výchovy, mimo jiné. Myslím si, že škola může naučit jenom řemeslu, i když se to teď nenosí. Naučil jsem se mít rád a ctít řemeslo jako základ tvorby. Všechno, co je navíc, co dělá umění uměním, je něco, čeho nezískáte vůlí ani gram. Buď to v díle je nebo není, ale to si člověk uvědomuje až daleko později. Teprve po jistém zmoudření, chcete-li rezignaci, přijdete na to, že jest vám dělati toliko poctivě, jak nejlépe dovedete a pak čekat, co z toho bude. V určité fázi vývoje dojdete k názoru, že je vám vlastně jedno, kolik je ve vaší práci čisté uměny,ale není vám jedno, jestli to lidi chtějí nebo nechtějí, protože málo naplat, umění je formou komunikace. Nejsmutnější je, když se stane monologem. Takové umění je k ničemu, jako by nebylo, a navíc dochází u autora velmi často ke ztrátě sebekritičnosti, takže záhy může dojít k přesvědčení, že je geniální a proto nepochopený.

Malování je systematická, roky trvající práce na jednom obraze. To co dělám je vlastně pořád jeden obraz, který obměňuji. Tato posedlost jedním patří k momentům, které vydávají svědectví o závažnosti díla. Pokud autor skáče od jednoho k druhému, budí to ve mně nedůvěru. Nebo je tak geniální jako Picasso, který co vzal do pazourů, to se mu zdařilo. Ale takový člověk se narodí jednou za sto let a já si nejsem jist, že Franta Novák, který něco vytvoří, pak se na to vykašle a vystaví záchodovou mísu (geniální) je ten druhý v našem století. Mám důvodné podezření, že je bez talentu a píle. Jenom ambice má přebujelé.

__________________________________________________________________________________________________________________

Létající múzy nebo chuchvalce inspirací nesestupují shůry jen tak. V řezbářské dílně na Petrově jsme to brali jako danost, o které se ani nemluvilo. Ráno se vypilo kafe, potom starší dílny Heřman udělal politické školení inspirované vysíláním vídeňské televize. Naše trojice pracovala jako když dýchá. Z té doby mi zůstal zvyk malovat s návštěvou za zády. Staří křesťanští filozofové říkali:“Ztrácíš víru? Tak se modli.“.Jedině průběžnou prací se dá vytvořit dílo. Měl jsem také příklad v malíři Matalovi. Zvenku nazíráno, byl to rozevlátý bohém. Omyl. Jeho systematická pracovitost měla téměř starosvětský charakter.

Víc než múzy se mnou hnulo jakési popostrčení, často velmi nepříjemné. V dobách mých začátků mi jednou s velkou upřímností a nevybíravostí řekl sprosťák a kritik Jan Kříž:“Proč vlastně maluješ, vždyť jsou to sračky“. Kolem stálo asi třicet lidí.Věděl jsem, že má pravdu. Dost mě to vzalo a chtěl jsem všeho nechat. V pětadvaceti letech se vám svět bortí lehce. Jenže, ten hulvát mi pomohl. Byla to šoková terapie. Vzpurnost mládí a pocit urážky vyvolaly aktivitu. Zůstala ve mně k tomu Křížovi nechuť, ale bezesporu mi pomohl. Ostatně zubaře taky nemilujeme.

Výstavy jsou nezastupitelné. V začátcích své kariéry jsem brával menší obrazy pod paži a kladl je na výstavách vedle mistrů. Unesou se nebo propadnou? Konfrontace je dnes bez problémů. Vystavovat se dá kdekoliv s kýmkoliv. Není to záruka ničeho, je to ale možnost. Možnost je asi jedna z tváří svobody.

__________________________________________________________________________________________________________________

 Má-li někdo takový talent jako Matal a k tomu jeho mozek a pracovitost je předurčen k vytvoření obrovského díla. Vycházel jsem s ním dobře. Jenom jednou došlo k větší neshodě.,. V hospodě jsem utrousil poznámku, že nejen já, ale i Matal maluje opilý koráb, inspirovaný, slavnou Rimboudovou básní. Můj výrok, že Matala inspiruje nejen velký Francouz, ale i já, samozřejmě nebyl myšlen vážně. Mirek zareagoval skoro uraženě. Blbě. Věděl přece, že ho považuji za svého učitele. Šlo to do vytracena.

Mimochodem, „Opilý koráb“ malovali snad

všichni. Slavné:

 

Já koráb z mlhovin,

 

já fantastické zvíře,

 

já jež jsem prorážel kouř nebes jako zeď,

 

vzroste převzácná pochoutka pro malíře,

 

sluneční lyšejník zašlý jak stará měď...

 

nejde ignorovat. Ty verše zaujaly nejen Matala.

Pro mne je malování především dobrodružstvím,

formou vyjádření nebo ujasněním si něčeho. Někdy ležím

a v duchu maluju obraz. Přesně vidím, jak štětec jede,

jak roztírám barvu a kde tomu přidám. Mnohokrát už

bylo řečeno: člověk vlastně celý život maluje jeden obraz.

__________________________________________________________________________________________________________________

 Nabízeli mi, abych vstoupil do spolku přátel Bohumíra Matala. Odmítnul jsem. Vím totiž, že budou jako přátelé Jana Wericha. Samé uctívání a legendy. Matal byl i bez uctívání obrovský malíř. Měl období, kdy maloval skvělé obrazy a údobí tápání. Jeho věta "Do nebe se, milej Vladimíre, nepročtverečkujeme" je toho dokladem.

To co slýchám o Mataloví jsou vesměs legendy. Mirek byl mnohovrstevný. Exhibicionista, šoumen, vynikající obchodník, skvělý malíř a nesmírně precizně myslící a přesně formulující člověk. Jeho výroky (často nepublikovatelné) mívali obecnou platnost.

Jeden z nich měl pro mne zásadní význam. Deset roků jsem žil mimo Brno. Navrátiv se, potkal jsem milého Mirka ve městě. Říkám mu: "Ahoj dědku, já mám nedaleko ateliér, deset let jsi neviděl co dělám. Pojď se podívat.". Prohlížel rozestavěné obrazy, tak výrazně se lišící od jeho tvorby. Chodil, nic neříkal a pak se satirsky zasmál řka:"Hmm, já tomu nerozumím, to je úplně jinde než já. Ale Svobodo! Obrazy to jsou. To já poznám." Jaký to rozdíl proti otci všech hlupáků, nadanému sochaři, který proslul jako "komisař" svým opakovaným výrokem "Já bych to dělal jinak". Narozdíl od mého Matala nikdy nepochopil, že právě on není mírou kvalit celého vesmíru. Analyticky myslící Matal věděl, jak by bylo na světě smutno, kdyby všichni malovali stejně. Byl tedy také pokorný, což o něm legendy neví. To, že řekl "Obrazy to jsou" bylo pro mne velkým vyznamenáním a povzbuzením. Pochybnosti o tom, jestli to jsou nebo nejsou obrazy, je permanentní průvodní pocit člověka během celé jeho tvorby a také častý zdroj úzkosti.

Legendy se na Matala věšeli. Nebránil se jim. Každý z jeho známých něco přidal. Často poznáte i autora. Lidé si v jeho atelíéru dávali srazy a řešili karosářské problémy i dodekafonní i svoje rozvody.

Jednou u něj naráz žvanilo asi padesát lidí. Když to přesáhlo všechny myslitelné meze, děsně se rozčílil a zařval: "Ven, kurva ven! Vás je tady jako vší.". Všichni se hrnuli ven. Těch lidí byli plné tři místnosti. Bylo to hrozné. Vypadal velmi rozzlobeně, tak jsem se začal balit taky. "Ty tady zůstaň, ať si mám komu stěžovat!". Potěšil mě.

__________________________________________________________________________________________________________________________________

 Jako člen Svazu jsem směl prodávat své práce přes komisi. Po roce šedesát osm jsem byl vyhozen a o tuto výsadu jsem přišel. Ocitl jsem se ve vzduchoprázdnu. Byl tu i strach, že budu s podobnými vyhnanci pronásledován za „příživu“.Nakonec mi dali jakousi kartu, že jsem registrován jako malíř. To byl takový očistec. Do nebe bylo daleko. Bylo to ponižující. Žádat znovu a znovu jako maturant. Vedle mne můj profesor Lukeš, starý pán. Stařecké kresby rozházené po zemi. Hrozně jsem se za zvlčilé určovatele osudů styděl. Dělal jsem že pana profesora v jeho hanbě nevidím. Kolem toho salátu na podlaze promenovaly nafoukané kreatury bez taktu a bez svědomí. Jeden z těch Vojtů mi později zakazoval vystavit můj nejlepší obraz. Jen tak. Nelíbil se mu.Nikdy mu nenapadlo zeptat se, jak se mně líbí jeho svěží dílka. Požehnaní architekti, co mi tehdy zadávali práce. Nikdy jim to nezapomenu.

__________________________________________________________________________________________________________________

 Ptal jsem se Karla Kotrby, restaurátora a dávného spolužáka masového vraha Mengeleho: „Karle, jak k té fašounské hrůze vlastně mohlo dojít?“ Svou nenapodobitelnou češtinou vylíčil vznik fašismu v rodném Německu. „Vladymour, to bylo velmi jednoduché. Představte si vy, že jste cholič. Tata cholič, děda cholič. No kam to mužete dotahnout. No na cholič. A vy stojíte od štrnasti let a ty ušaky ostřihujete. No velka zabava to teda neny. A najednou přide nekdo, ma knyrek a sděli vam zavratnou pravdu. Du Sepl, posledny ze všech cholič, si tysickrat vic než ten nejchytřejši Einstein. Vladymour, vite jak se to dobře poslouchá? A tak to fzniklo. Von potom ten Sepl nazzi chodil na sraz co měli v hospodě. Všichni tam poslouchali, jak jsou ty židi fodporný. Obrázky jim ukazovali. Mají škaredé lebky a taky smrděj. Ten Sepl byl duše prosta. Teda fon byl blbec. Vzal si slovo a povida: takova chezka mlada židofka ale neny škareda. A dostal po tlamě.“

Po listopadu ze mne někteří moji kolegové začali dělat Sepla. „Založíme nový Svaz (s tebou počítáme), ten bude elitní, jen pro vyvolené.“ Nepochopili ti dobráci, že já nepočítám s nimi. Šlo jim pouze o monopol. Kdyby to alespoň rovnou přiznali. Stejným myšlenkovým pochodem vzniká většina svazů a komor. Říká se tomu vznešeně komunitární společnost. Bůh nás chraň před jejich vládou.

__________________________________________________________________________________________________________________

 Reliéfní podklad mých maleb na dřevěných deskách je výrazem mého naturelu. Malba sama potom nese ráz prvotních struktur. Dynamický je teď módní slovo a kdejaký stařec na společenském výsluní vynechá spodní schod a hopsne. Vidím ten nácvik a v duchu slyším lupání v kolenou. Nepotřebuji to nacvičovat. Mám adrenalinu nadbytek. Kdosi o mně napsal, že kdybych se neventiloval malbou ,byl bych násilník. Asi to přehnal. Zůstává ale faktem, že vyvážená renesance mě nebere. Jsem barokní. Prudká světla a temné partie, kde si mohu dosadit očekávané slasti i hrůzy, dutiny vrb, jeskyně, nory zvířat (obydlené nebo opuštěné?). To vše najdete v mé malbě. Psycholog k to mu říká:“...........“ . Já jej ale beru s rezervou. Zdůvodnění, proč je tam zrovna toto a ne ono. je vždy jen racionalizace.

__________________________________________________________________________________________________________________

 Otec, povoláním úředník, místo aby chodil do hospody nebo na fotbal, neustále maloval. Mnoho četl. Vytvořil stovky obrazů. Neschopnost rozlišovat malbu realistickou a abstraktní jsem přejal od něj. Možná proto jsem vůbec nechápal ideologické spory padesátých a šedesátých let.

Někdy je mi ale zadáním vnucena i forma.“Namalujte nám křížovou cestu“, řekl pan děkan. Zpupně jsem souhlasil, nevěda, k čemu se zavazuji. Biblický příběh umučení Krista jde staletími a o jeho ztvárnění se pokoušely tisíce umělců. A do toho já.

Nevyznačuji se nadměrnou pokorou, ale po prostudování Evangelia sv. Matouše jsem se vyděsil.Téměř suchý, nepatetický popis mne nutil ke stažení kompozic na maximálně tři figury. Zastavení - obrazů je čtrnáct. Udržet je v jedné rovině znamená vzdát se spousty zavádějících kudrlinek. Nakonec jsem měl čtyřicet obrazů. Některé, byť se mi jevily lepší, jsem vyřadil. Během dlouhé práce jsem si uvědomil, že nemůže jít o to, aby se autor producíroval. Výsledek má sloužit věřícím. Hlavním ziskem a poznáním byl nakonec přece asi kus pokory. A taky možná vědomí, že biblický příběh je jednoduchý, pro všechny pochopitelný a drsný.

__________________________________________________________________________________________________________________

 Zavěšení prvního díla přímo v hale továrny pro mne bylo vzrušující. Co udělá obraz a jak to přijmou lidi. Tehdy se jim říkalo pracující. MUDr. Vladimír Novotný, český anatom,který rozuměl umění víc nežli většina teoretiků, pravil: „Svobodo! Schováme se před směnou tady za ten obraz a budeme poslouchat. Je to venkoncem za jejich peníze. Obrň se, možná řeknou, že seš vůl, ale dozvíš se, co si myslí dělnická třída“. Byl jsem velmi překvapen. Houf diváků se nechal slyšet :“Hoši, ten borec co to dělal na tém musel vyšívat jako blázen. Je to facha jako na kostele. A perfektní.“ Dostal jsem od nich pochvalu. Poznali, že je to poctivá práce. Asi proto, že se neživí z dotací, ale vlastníma rukama. Ani nevědí, co je strukturální průnik do transcendentna provázený propletencem bytí. Jejich jadrné ocenění fachmanů mne hřeje doteď.

__________________________________________________________________________________________________________________

 Ta malba prostě sedla. Byl to start pro další zakázky od dalších architektů. Pomaloval jsem potom mnoho stěn v různých prostorách. Největší plod mého řádění je stěna interiéru ve Skalském dvoře. 6,5 m výška, 5 m šířka. Vyráběl jsem tu plochu po částech. Vcelku jsem ji uviděl až po montáži. Potichu jsem si opakoval:“Kdyby to viděl tatínek“.

Ukončil jsem etapu interiérových maleb zakázkou pro novou Fakultní nemocnici v Brně - Bohunicích. Co poschodí, to autor. Prý galerie brněnských malířů. Já, v nemilosti, jsem neměl nárok. Mezitím ale bolševik zeslábnul a architekt Spurný mi zavolal: „Moc nevyskakuj a rychle, ale rychle maluj. Lumpům dochází dech“. Já zase naopak začal dech nabírat a rychle malovat. Teď to tam visí, osm obrazů. Chodím se na ně někdy dívat jda k profesoru Semrádovi pro léky.

__________________________________________________________________________________________________________________

 Fotografování mých maleb v architektuře představuje sérii krásných výletů po celé republice. Některá díla skončila asi jako části králíkáren, ale většina visí přišroubována tam, kde jsem je před léty opustil. Některé sedí v prostoru jako zadek v kalhotách. To mám potom velkou radost . Jsem na sebe trochu pyšný a kamarádi se mi smějí. Viděl jsem také svoje staré práce pohozené jako zdechliny. To se pak nenafukuji a kamarádi se mi zase smějí. V naší zemi jsou umělci pro srandu králíkům. Někdy.

Rád vařím, rád maluji, splývá mi to. Moje tvorba je z padesáti procent podobná přípravě experimentálního guláše. To napětí, jak dopadnou jednotlivé fáze tvorby, umocňuje ještě nestandartnost materiálu.

Bolševik byl v tomto oboru strůjcem velkých překvapení.“Latex není“, štěkla baba za pultem. Bez mezivrstvy latexu malovat nemohu. Babě i vedoucímu to bylo evidentně fuk. „Co je toto“ ptám se a ukazuji na pixlu s eternexem. „To je úplně to samý, jako latex“ řeklo několik dotázaných prodavačů. Tak jsem to použil.

 Za jedenáct let zavolal z tehdy již samostatného Slovenska farář:“Vlado, je to v rici“. „Co, u čerta“, ptám se katolicky . Tak jsem tam po příjezdu uviděl spadeno na zemi před oltářem padesát čtverečních metrů mé milované malby. Našel jsem i lupen s mým podpisem a datem. Vše už po záruce. Záruka sem, záruka tam. Vybaven glejtem, že mohu šestidílný oltářní obraz převést přes státní hranici, jsem se vracel do Brna s deskami na střeše. Na průvodním papíru bylo napsáno cosi jako:“Tento obraz je moj, spadl a Vladko mi ho opraví. Pavol Dubiec, farár“. Financi na hranicích vyvalili oči, chodili kolem mne kroutíce hlavami, pak jeden nevěda si se mnou rady zařval:Ic do rici“. Tak jsem jel. Sem, a za půl roku nazpět. Tehdejší ministr kultury Milan Uhde mi později vysvětlil, jakou proceduru jsem s farárem Pavlem obešel. Z toho plyne, že Slovan všude bratry má a prodavači v drogeriích ničemu nerozumějí.

__________________________________________________________________________________________________________________

 Potěšil mě nedávno mladý malíř:“Buď se uživím malbou nebo se budu živit jinou prací. Malovat ale nepřestanu. Slyším-li řeč o dotacích, je mi z toho zle.“ Rázem si mě získal. Také jsem dělal všelicos. Kulisáka,malíře pokojů, topiče, dělníka i dřevorubce. Připadalo mi trapné škemrat o peníze za slib, že dárce živí příštího génia. Každé zaměstnání člověka obohatí, něco mu dá. Život se asi musí ozkoušet. Nevěřím sexuologům panicům. Líbí se mi lidé, schopní začínat svoje dílo stále znovu. Zavilí podnikatelé, kteří jsou páteří společnosti. Tvůrčí mentalita, kterou se lišíme od rabů, je plná dobrodružství. Má také svůj duchovní rozměr.

Ošidným prvkem při dotacích do umění bývají kriteria komu ano a komu ne. Komise určující kvalitu díla mne provázely a obtěžovaly celý život. Nikdy bych v žádné komisi nechtěl sedět. Jak často se nám nastupující svět zdá být špatný, zkažený, nedokonalý, líný a kam se na nás hrabající. Podlehnout tomuto bludu je snadné a tak putují dotace jen ke kamarádům.

Živit se uměním má podle mne dvě fáze. První těžká - nejlépe mít hodnou, pracovitou ženu- druhá lehká. Těžké je v ní nezblbnout.

__________________________________________________________________________________________________________________

 Mám rád peníze. Přiměřeně rád. Umožňují mi žít, a jak říkal bolševik „ukájet kulturní potřeby“. Pomáhají vytvářet dočasnou iluzi jistoty. Také jimi můžeme občas uklidnit svědomí poskytnutím daru. Bída nevede k čistotě mysli, ale k závisti, nenávisti a v důsledku dokonce k marxismu. Sociální cítění, stane-li se politickou devizou, zdegeneruje. Dějiny jsou toho plny.

Peníze samy neznamenají konzum a také nezajišťují štěstí. „Ora et labora“ znělo staré latinské křesťanské heslo. Modli se a pracuj. Tento symbol vyváženosti je asi zdrojem pocitu, kterému říkáme štěstí.

 Konzumnost je životní postoj. Bylo o tom napsáno velké množství literatury. Samolibci předvádějí svoji nekonzumnost při každé příležitosti. Tvrdí že netuší, že auta mají karburátor, neví, že se do nich leje benzin a že výkon motoru se měří v kilowatech. Po očku vás při tom sledují jak se divíte, že mohou ještě na tomto světě existovat. Potom vám blahosklonně vysvětlí, jak jim jde spíše o duchovní rozměr. Vím, že moje auto má karburátor, vím, kolik má kilowatů, znám spotřebu benzinu. Vozí mne ten stroj po světě. Nebýt auta, těžko bych znal svoje Rumunsko, těžko bych věděl jak voní delta a jak štípe komár v tajze. Doveze mne až do míst tak krásných, že snad mají i rozměr duchovní. Celý rok, ba celý život jsou tyto zážitky záminkou, proč maluji. Chci se o to podělit, někomu to říct.

Miluji evropská humna. Celá Evropa má tiché, odvrácené prostory, vypovídající o místech i lidech víc než cestovkové senzace. Nebýt auta, nebýt toho symbolu konzumu, nikdy bych se tam nedostal.

Nedávno jsem viděl v televizi paní s dvěma taškami nákupu. Se strhaným výrazem před obchodním domem sdělila na kameru:“Je to hrozný, opravdu hrozný, to zboží“. „Jaké zboží?“ ptá se senzacechtivý redaktor. „No to zboží. Je čím dál tím víc stejnější“, praví „zbožnice“ s výrazem čerstvé vdovy. Bylo mi jí líto, ale byla to její volba. Konzumnost je stav mysli. Nikdo nás do něj nenutí.

__________________________________________________________________________________________________________________

 Velké talenty skončí často u alkoholu. Nevím, jestli je to škoda. Někdo může namítnout, že Švejk by nebyl Švejkem nebýt alkoholizmu geniálního Haška. Nemyslím si to. Je to ale „coby kdyby“. Taky se nedomnívám, že individuum Josef Švejk popostrčilo náš národ byť jen o milimetr.

Můj kamarád, který chlastal, už tři roky abstinuje. Snažím se jej podržet. Abstinující alkoholici svádějí líté tajné bitvy. Jako bývalý kuřák o tom něco vím.

Byl jsem svědkem mnoha prohraných a několika vyhraných bitev s pitím. Často vzpomínám hodného a dobrého malíře Pavla. Stál tak jednou, v každé ruce balík, před obchodem. Procházejíce se ženou kolem, popovídali jsme si s ním a pokračovali nakupovat. Při našem návratu po hodině a půl tam milý Pavel ještě stál. Důvěrně se ke mně naklonil a špitl do ucha: „Nevíš, kde jsem?“. Dopravili jsme ho domů. „Málem mi ty špagáty přeřezaly prsty. Já tam stál snad půl dne.“ Jeho žena nám místo poděkování oznámila, že se máme stydět. Ožrali jsme jí prý muže. Viníkem jsem byl já, abstinent. Pavel umřel mlád. Tvořil mezi pijícími umělci výjimku. Jeho obrazy až do konce života byly krásné. Jeden visí u mne. Někteří lidé mají prostě štěstí, pití jim nechutná a tak jsou ctnostní. Třeba já.

__________________________________________________________________________________________________________________________________

 Mám kolegyni - Marťana. Je šikovná a schopná metamorfóz do čehokoliv. Zhlédne výstavu či reprodukce a za čas vidíte obraz, jako by jej vytvořil autor nedávné expozice. Dokonale namalován nejen formálně, ale i jakýmsi vnitřním postojem. Nikdy se však nemohu zbavit dojmu „už viděného“. Zručnost a brilantní lehkost jako by vytvořily bariéru, nedovolující se prokousat hlouběji k sobě. Ne nadarmo bývají velké krasavice „jednoduché“. Všechno jim jde tak hladce, až se stanou „bývalými krasavicemi“.

Ceněný vlastní styl není asi jediným měřítkem kvality, tu určí až čas. Úplná absence stylu je však varovný signál. V dobách velkých slohů byl styl jeden a závazný. Tato závaznost zdánlivě zmizela. Snad s odstupem doby si budeme s kolegy podobnější než dnes tušíme.

Nejsem kolektivista, ale salony, kde vedle sebe visící díla se přirozeně střetávala, byly užitečné. Jsem přesvědčen, že by můj obraz s konfrontací s hromádkou písku v rohu obstál. Takže jsme zase u těch dotací.

__________________________________________________________________________________________________________________

 Po technické stránce jsem asi cikán. Viděl jsem v televizi unikátní záběry, jak romové neplatiči nastavili uřezané plynové trubky duší z jízdního kola. Silně to připomínalo barvou i tvarem jelito. Plyn však krásně proudil do spotřebiče, mazaně obtékaje počitadlo. Nechoďte na ně s převlečnými matkami,čtvrtcóly a půlcóly. Asi pro to ani nemají romský název.

Starý německý vodou chlazený „tymler“ nás tlačí močálem. Tři kamarádi technicky erudovaní a já, co neznám typy závitů. Motor zaškytal, loď kousek setrvačností popojela a konec. Hadice, dopravující vodu k chlazení motoru, nenávratně zmizela v hlubině u sumců. A teď to začalo. Všichni tři technici vědí, že tam patří půlcólka. Spor je o typ převlečné matky. Slávek přesně popíše, v kterém fochu skladiště u nich ve fabrice leží. „Je jich tam nejméně deset“, tvrdí. Vybaven jen fantazií, prosím o kobercovou pásku. Beznadějně mávnou rukou. Najdu kobercovku, uříznu čtyři stonky obrovského rákosu, spojím páskou, připojím toutéž páskou ke spornému závitu. Ani nevím, jaké má stoupání. Ještě deset dnů jsme s tím jezdili

Tuto historku mají moji kamarádi často na talíři. Za odměnu mi k narozeninám dávají špulku kobercové pásky.

__________________________________________________________________________________________________________________

 Poslední obecně prospěšná vášeň, jejímž jsem hrdým nositelem, je potěšení z vaření. Je to užitečné a taky se mi nechce pořád malovat. Vaření mám po dědečkovi a zdědil ho i můj syn. Jednou týdně se u mne sejde spolek kamarádů, jí moje jídla a chválí. To chválení mi dělá dobře. Snažím se, aby moje polévky pomalu přecházely v guláše. Hranice je jenom věcí hustoty. Často říkají neznalci poměrů u nás, že jsem hodný manžel. Je to stejný nesmysl, jako tvrdit podváděné ženě, že se má dobře,protože manžel je holkař. Vůně cibule a v tuku rozpouštěné papriky mne vzrušuje. Servíruji ve specielních polévkových hrníčcích, které mi dcera nadělila k Ježíšku. Některé voňavé složky jídel vozím až z rumunských hor. Baklažány stojí v Rumunsku jen deset korun kilo. Tamní celníci, moji známí, mě považují za potulného zelináře. Kdo jiný by vozil pytle baklažánů. Až se dozví že jsem malíř, asi mě pořádně prohrábnou.